Slovácké slavnosti vína Uherské Hradiště

Tyto folklorní slavnosti se konají se každoročně v září, od pátku do neděle, od roku 2003. Již v roce 2009 se bylo přítomno na pět tisíc krojovaných a padesát tisíc diváků. Neplatí se vstupné, od toho název Slovácké slavnosti vína a otevřených památek, Prezentuje se na šedesát měst a obcí. Na různých místech hrají pro diváky cimbálové a dechové hudby. Přehlídku spolupořádají mikroregiony Staroměstsko, Ostrožsko - Veselsko, Východní Slovácko, Dolní Poolšaví, Za Moravú, Bílé Karpaty, Buchlov a město Uherský Brod. Mikroregiony a obce mají na různých místech veřejná vystoupení. Co do obsahu, možnosti návštěvníka hodnotit folklor regionů jsou srovnatelné se Strážnickými slavnostmi.

Park a skanzen Rochuz

se nalézá na kopci nad Uherským Hradištěm s krásným výhledem na Chriby,

Hody Buchlovice 2024

hodaři na náměstí

• 1207 - První písemná zmínka o Buchlovicích v listině krále Přemysla Otakara I.
• 1300 - První písemná zmínka o hradě Buchlově v souvislosti s Protivou z Buchlova, markraběcím purkrabím.
• 1398 - Herbort z Buchlovic prodal svůj buchlovický dvůr s podílem na farním patronátu Ješkovi ze Šternebka a Lukova. Toto je první písemná zmínka o kostele v obci, předchůdci kostela sv. Martina.
• 1412 - Farář Benedikt vedl s velehradským klášterem spor o kapli sv. Barbory na Modle – první zmínka o kapli sv. Barbory.
• 1468 - Buchlovice byly zpustošeny, sousední vsi Únětice a Újezdec zanikly při dobývání hradu Buchlova vojsky Matyáše Korvína.
• 1540 - Buchlovice se staly součástí buchlovského dominia, když Václav starší Podštátský z Prusinovic prodal ves majitelům Buchlova, pánům ze Žerotína.
• 1542 - Buchlovské panství s řadou okolních obcí koupil významný protestantský rod Zástřizlů.
• 1547 - Jan Ždánský ze Zástřizl založil Registra dědiny Buchlovic – nejstarší gruntovní knihy obce.
• 1549 - Byla dokončena stavba bratrského sboru u hřbitova.
• 1581 - V Brně byl v souboji zabit Janem Šemberou z Boskovic Zikmund Prakšický ze Zástřizl.
• 1582 - Na Smraďavce byl zabit kordem Jindřich Prakšický ze Zástřizl. Jeho vrahem byl jistý Vilém Rym.
• 1602 - V Černých knihách práva loveckého se poprvé objevuje zmínka o buchlovických hodech.
• 1605 - Ves Buchlovice byla vypálena Bočkajovci.
• 1623-24 - Násilná rekatolizace obce, doprovázená hromadným vysídlením obyvatel na Valašsko a do Uher. V obci zanikla českobratrská škola.
• 1642-43 - Milota ze Zástřizl postavil nový kostel sv. Martina jako důkaz rekatolizace rodu.
• 1644 - Buchlovské panství přechází dědičně na rod baronů Petřvaldských z Petřvaldu.
• 1645 - Z rozkazu olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna měla být v kapli sv. Alžběty vykopána protestantská těla Zástřizlů a pohřbena za hřbitovní zdí. Záměr překazil vpád švédských vojsk.
• 1650 - Obnovena farní škola v obci.
• 1663 - Buchlovice byly vypleněny Tatary.
• 1683 - Ves opět poničena vpádem kuruců pod vedením kežmarockého velmože Tökolyho.
• 1699 - Jan Dětřich Petřvaldský založil buchlovický zámek.
• 1705-06 - Buchlovice trpí vpády loupeživých band povstaleckých Uhrů.
• 1746 - V Buchlovicích byla postavena triviální škola na Lhotce, pozdější chudobinec, zbořený v roce 1950.
• 1772 - Vyhořela polovina obce.
• 1800 - Buchlovské panství získal dědičně známý lidumil Leopold I. Berchtold.
• 1805 - Císař František II. povýšil dne 5. května ves Buchlovice na tržní městečko se všemi právy a udělil mu čtyři výroční trhy.
• 1831 - Buchlovice postihla cholera.
• 1848 - V Buchlovicích byl zřízen vrchnostenský úřad.
• 1862 - Postavena dvoutřídní škola v Lúčkách.
• 1866 - V Buchlovicích zemřelo 161 lidí na choleru, rozšířenou při průchodu pruských vojsk.
• 1869 - V městečku byla založena Občanská záložna.
• 1876 - Založen spolek hasičů a veteránů.
• 1888 - V Buchlovicích byla založena nová škola na Lhotce.
• 1896 - Od blesku a ve stejnou noc vyhořel hrad Buchlov a kaple sv. Barbory.
• 1908 - 16. září se v zámku uskutečnila schůzka rakouského ministra zahraničí Aehrenthala a ruského ministra zahraničí Izvolského, kde byla dohodnuta anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem. Výsledky jednání jsou považovány za předzvěst 1. světové války.
• 1908 - Leopold Berchtold II. zřídil v Buchlovicích obvodní nemocnici a starobinec velkostatku - dnešní domov důchodců.
• 1918 - Založen Sokol.
• 1925 - Založen Orel.
• 1924 - Byla otevřena nová měšťanská škola Za Humny.
• 1931 - 19. srpna vyhořel opět hrad Buchlov.
• 1945 - 30. dubna osvobodila Buchlovice rumunská armáda.

Ve skutečnosti ale měla dotyčná přijít odněkud z Tyrol ze stejného nehostinného hradu, jakým byl Buchlov. Realizace zámku a přilehlé zahrady zásadně změnila situaci jižní části obce, kde nadobro zmizela historická zástavba statků.

Barokní zámecký komplex tvoří dvě protilehlé budovy, z nichž horní, Flora, sloužila hospodářským účelům. Obě svírají čestný dvůr s centrální kašnou. Střed dolní části zaujímá oválný reprezentační sál. Jeho malířská výzdoba je opatřena dekorativním letopočtem 1701 nebo 1707, který bývá považován za rok dokončení dolní budovy. Vybavení reprezentačních a obytných prostor vznikalo během dvou století. Současnou podobu nabyl zámek až v prvních dvou desetiletích minulého století. Na venkovních i vnitřních úpravách se podíleli architekti Otmar Leixner a Dominik Fey. Autorství původního návrhu stavby z konce 17. století bývá přisuzováno několika stavitelům. Někteří uvádějí Domenica Martinelliho, jiní Jana Bernarda Fischera z Erlachu, Mořice Grimma či Baltazara Fontanu.

Spolu se zámkem vznikala i zahrada, řadící se k nejvýznamnějším svého druhu v naší vlasti. K původnímu parku ve francouzském stylu později přibyla jeho anglická část, založená, na rozdíl od předešlé, na nepravidelném střídání lučin, skupinek jehličnanů a listnanů, s významným podílem exotických dřevin. Prvními buchlovickými zahradníky byli na rozhraní 17. a 18. století Jan Matějátek a Bartoloměj Novotný. Na zásadním, odborném uspořádání 19hektarové zahrady se podíleli mezi léty 1875–1928 Bedřich Böhm a Josef Valík.

Buchlovický zámek není proslulý jen svým atraktivním vzezřením. Do historie doslova celé Evropy se vryla v prvním desetiletí 20. století jedna neblahá událost, která se odehrála právě zde, v rezidenci vysokého politika Leopolda II. Berchtolda. Ve dnech 15. a 16. září 1908 umožnil v Buchlovicích tajné jednání rakousko-uherského ministra zahraničí Aloise Lexy Aehrenthala a jeho ruského protějšku Alexandra Petroviče Izvolského. Předmětem schůzky byly problematické poměry na tehdejším Balkáně, o který jevily obě mocnosti zištný zájem. Výsledek buchlovického jednání se dostavil již po několika dnech. Došlo k rakouské anexi území Bosny a Hercegoviny, která stála na počátku řetězce osudných událostí, jež vyvrcholily vypuknutím první světové války v létě 1914.

Levandulová farma Tupesy-prodej produktů z levandule z Moravy-zámek Buchlovice

Na zámku Buchlovice bývají každoročně vyhlášené slavnosti česneku. Místní se předhánějí, kdo bude mít nejvíce vyzdobený klobouk (a vstup zdarma.)

Historie obce Modrá u Velehradu
Nálezy ručně hnětené keramiky s čarami a nehtovými vrypy, pálené a s hrubým zrnem, svědčí o pobytu dávných zemědělských kultur (asi 5.000 let př.n.l.) a jsou též neklamným svědectvím jejich zručnosti a vynalézavosti. Totéž platí o pozdějších uživatelích hrnčířského kruhu a plavené hlíny.
Do naší doby se dochovalo též několik pozoruhodných stavebních památek. 4 km severně od obce se nachází kamenný útvar "Králův stůl" - s největší pravděpodobností součást pravěkého slunečního kalendáře, jenž byl v pozdější době kamenem hranečným a dokonce zde podle pověsti odpočinul na poč. 13. stol. král Přemysl Otakar I.
Na jižním okraji obce najdeme památku z epochy Velké Moravy, jejíž význam je nezměrný - pozůstatky (základy) kamenného kostelíka z přelomu 8. a 9. století, s největší pravděpodobností vystavěného salzburskou (křesťanskou) misí. 
Tento kostelík, jehož poloha - 3 km od Veligradu (dnes Starého Města) - svádí k domněnce, že zde kázali Cyril a Metoděj, je možno považovat za jednu z nejstarších kamenných staveb na území našeho státu.
V rozmezí10. až 13. století končí významnější osídlení v nejbližším okolí obce. Po vybudování velehradského kláštera se osada na místě dnešní Modré s Velehradem sloučila a stala se jeho hospodářským zázemím. V místě dnešní obce ležely rybníky, které byly zdrojem obživy obyvatel kláštera. Na okolních úbočích se nadále nacházely jen ovčárny (ve znaku obce stojí beránek). Až kolem roku 1786 legislativně vznikla obec Neudorf, dnešní Modrá.

Archeoskanzen Modrá u Velehradu je ukázkou prvního osídlení našeho území

Obec Modrá je kulturní centrum regionu. Velkou událostí bývá místní vinobraní, kdy každý vinař dostane od pana starosty právo vyrábět víno.

Poutní dům Stojanov

Olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan (1851–1923) podal návrh vybudovat ve Velehradu velký poutní a exerciční dům. V roce 1913 bylo Cyrilometodějským Družstvem Velehrad rozhodnuto o stavbě. V únoru 1922 byla Družstvem Velehrad zakoupena rozsáhlá budova starého cisterciáckého pivovaru postavená v roce 1733 včetně celého souboru budov, zahrad, sklepů a pastvina. Přestavbu pivovaru provedli stavitelé Bohumil Vodička a Josef Juránek, kteří zhotovili i plány. Stavba byla zahájena v květnu 1922 a dokončena v roce 1924. Již v červenci téhož roku Stojanov hostil návštěvníky IV. unionistického kongresu z různých zemí Evropy (např. Anglie, Francie, Belgie, Španělska, Itálie, Bulharska, Rumunska, Německa, Řecka, Ruska, aj.). Po roce 1948 byl poutní a exerciční dům změněn na ústav sociální péče pro mládež. Od roku 1992 opět slouží jako poutní a exerciční dům.

Levandulová farma Tupesy-prodej produktů z levandule z Moravy-Velehrad-Sál kardinála Tomáše Špidlíka SJ

Historie Velehradu

Celý katastr dnešní obce Velehrad byl původně majetkem kláštera. Teprve na konci 17. století začali jeho představení svým poddaným, většinou řemeslníkům, prodávat do dědičného držení buď domky, nebo pozemky vhodné k jejich výstavbě. Dokládají to tři dochované listiny, které jsou uložené v archivu obce. Podle první z nich, která je datována k 6. květnu 1698, koupil klášterní bednář Jiří Hejda za třicet zlatých rýnských domek s místem pro dvorek a zahrádku k dědičnému držení.

Takto vzniklé usedlosti byly osvobozeny od robot i ubytování vojska, jejich majitelé směli držet přesně určený počet kusů vlastního dobytka a pouze v případě živelných pohrom byli povinni podílet se s ostatními poddanými na bezpečnostních opatřeních, která měla ochránit klášter.                                                                                                     

Teprve po zrušení kláštera, ke kterému došlo 27. září 1784, začíná Velehrad vystupovat jako samostatná obec,  která měla zhruba 300 obyvatel. Již od počátku se o pořádek v obci starala samospráva tvořená rychtářem a purkmistrem. Podle dochovaných zpráv se prvním rychtářem stal krejčí Jan Fajkus.

Obec se poté poměrně rychle rozšiřovala, takže se zde v polovině 19. století nacházelo  47 domů, v nichž žilo 417 obyvatel.

Typické domky byly stavěny převážně z ručně vyráběných nepálených cihel ze suché hlíny (tzv. kotovic), střecha byla pokryta slámovými došky. Jednalo se obvykle domy se dvěma, později třemi místnostmi, které mívaly v přední části dvě malá obdélníková okna a na delší straně plasticky vyřezávané dveře. Topilo se na otevřeném ohništi se širokým komínem. Posledním domem tohoto typu byl dům č. 54, zbouraný koncem 60. let 20. století.

K prvnímu rozšíření obce došlo výstavbou domků v ulicích Buchlovská a Na Hrádku. Obec se posléze postupně rozrůstala a zvyšoval se taktéž počet obyvatel.

Po roce 1848 došlo ve vývoji samosprávy k významným změnám. Byl totiž volen obecní výbor (společný pro Velehrad i Modrou) a obecní představenstvo, tvořené představeným (starostou) a alespoň dvěma radními. Tíha odpovědnosti ležela na představeném, radní mu pouze pomáhali. Představenstvo bylo voleno na tři roky, poprvé se tak stalo v roce 1850. Toto uspořádání zůstávalo stejné prakticky až do roku 1919. V období mezi dvěma světovými válkami si na Velehradě zachovávala své dominantní politické postavení sdružení občansko – křesťanských stran. Zastupitelstvo mělo v této době celkem 15 členů a pracovaly při něm i jednotlivé výbory (např. finanční či stavební). 

Rychlý rozvoj obce na počátku 20. století přerušila I. světová válka, která ovlivnila především stav hospodářství.

Nejtragičtěji zasáhla válka rodiny 12 velehradských občanů, kteří mez léty 1914 – 1918 zemřeli na frontách. Další z odvedenců, účastníků přímých bojů, byli zajati a stali se součástí prvního československého vojska, někteří z nich šťastně prošli celou sibiřskou anabází v Rusku.

Za ukončení válečné vřavy a vznik samostatné Československé republiky poděkovali místní občané při bohoslužbě slavené 4. listopadu 1918. Dne 4. května pak byla „U Rozálky“ zasazena Lípa svobody, která měla navždy připomínat tuto významnou událost.

V roce 1938 se velehradští občané opět aktivně připravovali na očekávaný začátek II. světové války. Po příchodu Němců byly rozpuštěny dosavadní politické strany a zastavena činnost většiny spolků. Povinně bylo zavedeno dvojjazyčné úřadování, státní a obecní úředníci a učitelé se museli podrobit zkouškám z němčiny. V důsledku zhoršujícího se stavu hospodářství se dobrovolné sbírky postupně měnily na povinné odvody potřebných surovin. V roce 1942 byl nařízen odvoz všech zvonů.

Vlastenecky orientovaní občané Velehradu se připojili k ilegálně vzniklé odbojové organizaci Obrana národa. Zdejší rota měla asi 100 mužů. Celá řada z nich byla na přelomu let 1939/1940 zatčena a vězněna.

Velehradští občané zasáhli také do druhé fáze protifašistického odboje, když ve velehradské cihelně našel na nějakou dobu úkryt účastník výsadku Tin, Ludvík Cupal, který se zde společně se svým přítelem Vojtěchem Lukaštíkem (účastníkem výsadku Intransitive) snažil naplánovat sabotážní činnost. Po jejich odhalení byla zatčena a později popravena celá řada místních občanů.

Od roku 1944 působil v nedaleké obci Salaš partyzánský oddíl Olga, jejímiž členy se stali tři velehradští občané. Několik dalších s touto skupinou aktivně spolupracovalo.

Jednou z tisíců dramatických válečných událostí se 7. července 1944 stal pád amerického bombardéru Boeing B-17G „Flying Fortress“. Dnes tuto událost připomíná pomník věnovaný památce zemřelého amerického pilota.

Velehrad byl nakonec osvobozen rumunskými vojáky dne 1. května 1945.

Po krátkém období svobody přišel únorový převrat, který přinesl celou řadu změn v samosprávě, hospodářství i plánované výstavbě. Obecní úřad byl přejmenován na místní národní výbor. Měl 24 členů a pracovalo při něm celkem sedm referátů a řada dalších komisí. Plenární zasedání se konala jednou za dva měsíce. Bylo vytvořeno jednotné zemědělské družstvo a zanikla celá řada tradičních soukromých podniků. V roce 1973 byla dokončena výstavba nové budovy MNV (dnešní obecní úřad), o čtyři roky později pak nákupní středisko.

Události roku 1989 zásadním způsobem změnily život v celé republice. První demokratické volby proběhly na Velehradě 24. listopadu 1990 a vzešlo z nich 11 nových zastupitelů, kteří ze svého středu zvolili nového starostu.

Nové zastupitelstvo se rychle snažilo opravit střed obce a rozšířit služby občanům. Proto byla v letech 1992 – 1993 zahájena plošná plynofikace obce, došlo k výstavbě čističky, výměně osvětlení, rekonstrukci a výstavbě silnic a chodníků. Velkým, úspěšně splněným úkolem se stala výstavba budovy školy, neboť ta dosud sídlila v klášteře, který měl být navrácen sestrám sv. Cyrila a Metoděje.

Dnes je Velehrad prosperující obcí, která zajišťuje všechny služby, jež jsou pro občany důležité. Počet obyvatel je relativně stabilní, k poslednímu prosincovému dni roku 2018 jich zde žilo 1174 .

Archeologie Velehradu

Již v polovině 19. století se začali archeologové zabývat tzv. „velehradskou otázkou“, snažili se tedy rozhodnout, zda lze původní sídlo velkomoravského knížete a působiště Cyrila a Metoděje ztotožnit s dnešním Velehradem. Postupně zvítězilo přesvědčení, že původní Veligrad lze hledat spíše v prostorách mezi Starým Městem a Uherským Hradištěm.

Zkoumáním místní historie se jako první začal v polovině 19. století zabývat archeolog Jiří Přikryl. Na některé z jeho závěrů navázal další z významných historiků, Jan Nevěřil, který roku 1910 založil „Archeologický spolek Starý Velehrad se sídlem v Uherském Hradišti a kromě Velehradu prozkoumal také pozůstatky velkomoravského kostelíka v Modré. Archeologické sbírky spolku byly vystaveny ve „Slovanském muzeu“, založeném Alfonsem Sauerem na Velehradě roku 1904. K posledním historikům, kteří svoji pozornost obraceli především k Velehradu, patři Anton    Zelnitius.

K pokračování archeologických výzkumů došlo až po roce 1964, kdy se vedoucím archeologického oddělení    Slováckého muzea stává Robert Snášil. Na jeho práci navázal v roce 1994 Jiří Pavelčík, který přímo na katastru Velehradu zkoumal kostrový hrob z poloviny 11. století. V roce 1993 objevil na prostranství před bazilikou pracovník Ústavu archeologické památkové péče Jiří Kohoutek část barokních lázní a pozůstatky středověkého opevnění kláštera. V archeologických zkoumáních Velehradu a jeho okolí dosud pokračují archeologové Miroslav Vaškových a Luděk Galuška.

Nejstarší předměty nalezené na Velehradě pocházejí z paleolitu (doby kamenné). Už od doby neolitu (mladší doby kamenné) se jedním z nejbohatších nalezišť na Velehradě stává lokalita „Dolní Rákoš“. Zde byly objeveny početné pozůstatky keramiky z tohoto období a také unikátní měděné předměty – dýka a dvě dlátka – které časově spadají do období eneolitu (pozdní doba kamenná). Spektrum nálezů, patřících k této vývojové etapě, doplňuje kamenný sekeromlat objevený v trati „Konventka“ a velký kamenný sekeromlat nalezený poblíž Králova stolu.

Nálezy z doby bronzové jsou méně početné, nejvíce keramického materiálu tzv. lužické kultury“ pochází opět z lokality „Dolní Rákoš“, kde se s velkou pravděpodobností nacházela celá osada, osídlení je však doloženo i z lokality „ Pod Hájem“ a „Žabinec“.

Starší i mladší doba železná obohatila velehradská zkoumání jen o nepříliš početné keramické nálezy, k nejvýznamnějším patří objev bronzové spony na šat tzv. duchcovského typu s lučíkem zdobeným plastickými vývalky a třemi kuličkami na konci záchytné patky z trati „ Žabinec“.

Zatímco Keltové a Germání zanechali na tomto území jen nepočetné stopy v podobě ojedinělých nálezů typických střepů, Slované se na území Velehradu usadili natrvalo.

Nejvýznamnější památkou datovanou do počátku 9. století je bezesporu kostelík sv. Jana v Modré. O dvě století mladší je hrob nalezený Josefem Pavelčíkem v roce 1995 v ulici Zahradní. Narušena zde byla hrobová jáma s kostrou ženy, která měla lebky bronzovou, stříbrem potaženou záušnici. Vzhledem k dalším nálezům částí lidských kostí nacházejících se na této trati lze předpokládat existenci pohřebiště. Nadále pokračující osídlení v 10. a 11. století nám dokládají také zachycené sídlištní vrstvy v prostoru „Konventky“, „Žabince“ a Modré, odkud pochází velké množství keramiky (dnes uloženo v depozitáři Slováckého muzea) pocházející s největší pravděpodobností ze sídlištních objektů.

Počátky hradu se datují do 1. poloviny 13. století. Byl založen českým králem jako strategicky obranná pevnost a jako středisko se soudní pravomocí a takzvaným loveckým právem.
Nikdy nebyl zcela dobyt.

Nejstarší část hradu tvořily obranné věže s obytným mázhausem, palácem a kaplí. Kaple byla vystavěna v 80. letech 13.  století pražskou kamenickou hutí za vlády Přemysla Otakara II. Hrad zůstal v trvalém majetku krále až do pol. 16. století, byl však často dáván do zástavy šlechtickým rodům.

Na konci 15. století jej vlastnili páni z Cimburka, za kterých byl v pozdně gotickém slohu vystavěn reprezentační rytířský sál. V roce 1520 přechází hrad do soukromého držení a od 16. do 20. století jej postupně vlastnily moravské rody pánů ze Žerotína, ze Zástřizl, Petřvaldských z Petřvaldu a Berchtoldů. Na Buchlově probíhaly stavební úpravy ještě v duchu renesance a baroka.

Hrad je prohlášen národní kulturní památkou, je ve správě NPÚ, ÚPS v Kroměříži. 

Velikonoce na Buchlově

Hrad „Nový Cimburk“, vystavěný ve slohu francouzské gotiky, byl založen Bernardem z Cimburka. Vznikl někdy mezi lety 1327 – 1333, kdy Bernard záměnou za „Starý Cimburk“ u Trnávky získal od Jindřicha ml. z Lipé území nad horním povodím stupavským. Bernard s hodností zemského podkomořího byl ve službách krále Jana Lucemburského (*1296 – †1346). V roce 1350 hrad oblehlo vojsko moravského markraběte Jana Jindřicha. Jednalo se zřejmě o vyhrocení konfliktu kvůli spornému držení tovačovského panství rodem Cimburků. Jelikož Cimburkové zamýšleli držet Tovačov i nadále, vnuk zakladatele Ctibor panství cimburské i střílecké v roce 1358 výhodně prodal. Novým majitelem se tedy stal bratr Karla IV., markrabě Jan Jindřich, který zahájil přestavbu palácové části hradu. Dokončena byla však až za jeho nejstaršího syna Jošta. Markrabě Jošt, jež se pro své ambice ve vysoké zahraniční politice často dostával do finanční tísně, zastavil hrad po roce 1375 Zikmundu z Letovic. Zikmund byl však ve válkách Jošta s prokopem straníkem Prokopovým a musel se vzdát zástavního držení hradu. V toto držení se v roce 1398 uvázal Čeněk z Drahotuš za půjčku 650 hřiven grošů. Dalším zástavním držitelem byl Vok ml. z Holštejna, toho jména IV. Hrad získal v roce 1406 nebo 1407, a to v jeho dějinách zatím neobvyklým způsobem. Přepadem hrad odňal Čeňkovi z Drahotuš, za což ho Čeněk marně několik let na zemském soudě poháněl. Vok hrad podržel i po smrti svého ochránce, markraběte Jošta (†1411). Padl v bitvě u Vyšehradu (1420) ve službách Zikmunda Lucemburského (*1368 – †1437). Držení se ujal Vokův stejnojmenný syn Vok V.

Skalisko Kozel

Na západní straně pohoří Chřiby nedaleko Koryčan stojí mohutná skalní věž vysoká 22 metrů. Je tvořena pískovci a slepenci a na délku měří 18 metrů. Zvětráváním získala bizarní tvar, který lidé pojmenovali Kozel.
Osamocený pískovcový skalní blok, obklopený bukovým lesem, se nachází nedaleko hradu Cimburku v pohoří Chřiby. Je tvořen pískovcem a slepenci magurského flyše. Výška skaliska je 22 m, půdorys činí 20 x 6 m.

Na skále jsou četné převisy, výklenky, skalní dutiny, voštiny apod., které využívají zejména horolezci. Kozel patří k nejzajímavějším horolezeckým terénům v této části Chřibů – uvádí se celkem 18 výstupových tras. Útvar byl prohlášen přírodní památkou.

Dle pověsti čerti chtěli překazit Cyrilu a Metoději stavbu kostela na hoře sv. Klimenta. Každý nesl jeden velký balvan (Lucifer pak ten největší) a blížili se ke kostelu. Když je Metoděj zpozoroval, vztyčil proti nim znamení svatého kříže a čerti v děsu upustili každý svůj balvan právě tam, kde zrovna byl. Kozel byl balvan, který nesl sám Lucifer. Dle jiné pověsti, zaznamenané v roce 1940 Rudolfem Šrotem, je skalisko zkamenělý čert, který byl vypuzen poustevníkem, stavějícím kapli pod blízkým vrcholem Ocásku.

Na západní straně pohoří Chřiby nedaleko Koryčan stojí mohutná skalní věž vysoká 22 metrů. Je tvořena pískovci a slepenci a na délku měří 18 metrů. Zvětráváním získala bizarní tvar, který lidé pojmenovali Kozel.
Osamocený pískovcový skalní blok, obklopený bukovým lesem, se nachází nedaleko hradu Cimburku v pohoří Chřiby. Je tvořen pískovcem a slepenci magurského flyše. Výška skaliska je 22 m, půdorys činí 20 x 6 m.

Na skále jsou četné převisy, výklenky, skalní dutiny, voštiny apod., které využívají zejména horolezci. Kozel patří k nejzajímavějším horolezeckým terénům v této části Chřibů – uvádí se celkem 18 výstupových tras. Útvar byl prohlášen přírodní památkou.

Dle pověsti čerti chtěli překazit Cyrilu a Metoději stavbu kostela na hoře sv. Klimenta. Každý nesl jeden velký balvan (Lucifer pak ten největší) a blížili se ke kostelu. Když je Metoděj zpozoroval, vztyčil proti nim znamení svatého kříže a čerti v děsu upustili každý svůj balvan právě tam, kde zrovna byl. Kozel byl balvan, který nesl sám Lucifer. Dle jiné pověsti, zaznamenané v roce 1940 Rudolfem Šrotem, je skalisko zkamenělý čert, který byl vypuzen poustevníkem, stavějícím kapli pod blízkým vrcholem Ocásku.

Největším svátkem každé vesnice na Moravě jsou císařské hody , Tupesy je slaví v třetí říjnovou neděli. Tradicí je nosit při hodové obchůzce v ruce keramický džbánek.

Obec je připomínána v roce 1220 jako majetek Velehradského kláštera cisterciáků. Řeholníci se zasloužili o kolonizaci regionu, zejména o zemědělské využití.Obec byla odedávna proslulá svým vinařstvím a hlavně hrnčířstvím, keramická tvorba fajánse byla spojováno s regionální tradicí kultury habánů. Na počátku 20. století začala keramická výroba upadat. Roku 1914 se na podnět slováckého etnografa a publicisty Františka Kretze (1859-1929) pokusili o obnovení hrnčířského řemesla Jaroslava Úředníčková (* 1874), její syn Svatopluk Úředníček a rodina Tichých. Tato tradice byla obnovena v 90. letech 20. století keramickou dílnou rodiny Úředníčkovy, jejíž tvorba a sbírka byla zpřístupněna veřejnosti jako Tupeské muzeum keramiky. V obci dnes působí několik malých keramických dílen.

Hodová chasa při nacvičování hodových tanců pravidelně navštěvuje vinné sklepy místních i přespolních vinařů, z nichž některé jsou opravdu historické skvosty.

V centrální části Chřibů pod vrcholem hory Komínek (455 m n. m.) se nachází Břestecká skála, která byla vyhlášena přírodní památkou v roce 2002. Územně spadá do katastru obce Břestek.

Přírodní památka je tvořena členitými pískovcovými skálami. Z terénu vyrůstají tři skalní vrcholy, které nesou označení Hlavní kámen, Plotna a Věžka.

Pohledem geologa se jedná o horní části strukturního hřbetu tvořeného lukovskými vrstvami paleocenního stáří, tedy asi 65 miliónů let.

Oblast není jenom geomorfologickou zajímavostí, ale i místem, kde jsou zachovány původní karpatské ostřicové dubohabřiny (les tvořený duby a habry) doplněné o reliktní borovici lesní.

Pokud už jste došli (ať váš výchozí bod byl jakýkoli) až k Břestecké skále, určitě ještě zajděte k jednomu z nejvyšších sekvojovců v České republice - památnému stromu sekvojovci obrovskému (Sequoiadendron giganteum) nedaleko Břestku. Pohled na tento monumentální strom je naprosto úchvatný. Pokud vás ale více uchvacuje stavební architektura minulosti a přírodovědné sbírky, zajděte si na 2 km vzdálený hrad Buchlov.